Malíř prožíval své dětství na jihu Moravy v rodném Podolí u Brna. Jako chlapec chodil do polí a kreslil okolní přírodu a lidi při práci. A právě na těchto ranných motivech začal utvářet svůj osobitý umělecký charakter.
První výtvarné vzdělání získal v Brně při studiu kresby a malby ve Škole uměleckých řemesel u profesora Františka Süssera.
Ve studiu dále pokračoval na Akademii výtvarných umění v Praze (1936-1940, 1945-1946) ve speciální třídě profesora Vratislava Nechleby, významného představitele českého portrétního umění, kde v letech 1946-1948 působil jako odborný asistent. Na Akademii výtvarných umění si zdokonalil své technické základy pro svoji pozdější figurální tvorbu.

V poválečném období hledal klid ke své práci a přestěhoval se se svou ženou, Jarmilou Rusňákovou, rozenou Tomkovou, absolventkou Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze, do krkonošského městečka Žacléř. Zde vznikla celá řada velkých figurálních kompozic s motivy horníků, které ztvárňuje při práci i v době jejich odpočinku. S olejem "Podobizna horníka" úspěšně vystavuje na I. celostátní přehlídce československého výtvarného umění let 1949 až 1951 v Jízdárně Pražského hradu. Figurálním motivem z hornického prostředí "Dva z nejlepších" se představuje v Praze a Bratislavě na dvou celostátních výstavách Výtvarná úroda 1950 a 1951.
V portrétech i figurálních kompozicích mu nešlo jen o přesné zpodobnění portrétovaného, ale hlavně o vyjádření jeho charakteristiky. Jeho malba vycházela ze zjednodušení linie a plochy a ze zesílení funkce barvy, kresba byla navenek neviditelná, ale přesto všudypřítomná. V portrétním období jeho tvorby často najdeme obrazy oslavující mateřství a jeho symboly, ženu a dítě. Vznikl tak celý cyklus kreseb a obrazů, plných vroucího a čistého citu.
Nedílná část jeho tvorby je také věnována květinám a květinovým zátiším. V nich se projevuje zvláštní cit pro barvu, ušlechtilost tvaru a jistotu ve vyjádření hmoty.

Léta 1951-1963, kdy žil v Chocni, jsou jednou samostatnou kapitolou jeho umělecké činnosti. Choceňské prostředí přináší i určitý zvrat v jeho tvorbě. Obrací se k přírodě, ale krajinu tohoto regionu vidí jako málo romantickou, proto ji oživuje pohybem a prací. V tomto období se stává malířem vesnice. Z jistých tahů jeho štětce je cítit, že tomuto prostředí rozumí. Nechlebova škola se v umělcově tvorbě opět uplatňuje ve figuře. Vznikají tak vynikající kresby i rozměrné obrazy naplněné motivem lidské práce. Za cyklus pěti kreseb "Zemědělství" získal v roce 1960 Čestné uznání Ministerstva kultury.

Od roku 1963 až do své smrti žil a maloval v Pardubicích. V těchto letech maluje zátočiny a slepá ramena Labe, venkovské střechy skryté do zeleně, ztvárňuje Polabí s dominantou Kunětické hory, uchvacují ho malebné štíty renesančních domů pod pardubickým zámkem. Inspirační podněty čerpá nejen z domova, ale i ze svých cest do bývalé Jugoslávie, Švýcarska, Itálie a Holandska.

Jeho obrazy jsou komponovány expresivní zkratkou, mají pevný kompoziční řád, nic není ponecháno náhodě. Chvějivá čára naznačuje obrys a vše ostatní dokončí jakoby lehce nahozená, vlhká barevná skvrna. Jeho umělecká tvorba byla cílevědomou a odpovědnou prací. Důsledný postup od skic k obrazu byla cesta, kterou nikdy neopouštěl a která charakterizovala jeho náročnost k vlastní tvorbě. Spolu s talentem tak vytvořily pozoruhodné umělecké dílo.